Jak jsme se dostali k agility

    Bertík je opravdu tvrdohlavý pes. Aktivní, nesmí se nudit, jinak zničí co mu přijde pod čumák, vymýšlivý a hlavně moc chytrý, ikdyž se třeba nezdá. Už z prvních dvou vět je znát, že z něj vyrostl povahově typický samojed. Zná spoustu povelů, ale vždycky přemýšlí zda se mu právě chce povel splnit nebo ne - musí zvážit, zda z toho bude něco mít, nebude přece dělat něco, co je k ničemu. Také umí téměř dokonale ignorovat. Například povel "ke mně" zaregistruje, ale první musí splnit rozdělanou práci, mezitím mu něco ještě dvakrát přeletí přes čumák, potom se tedy rozběhne povel vyplnit, ale zase si vzpomene, že na něco zapomněl, tak se vrací a teprve po 5 a více minutách přichází pro pochvalu za splněný povel.

    Na zahradě je každé ráno pečlivě vykopaná jáma, pokaždé nová, nikdy nehrabe tu stejnou. Květiny na jaro přesazené, začínající mrkev odstraněna z místa zrovna nejvhodnějšího pro hrabání. Trávník zničený, protože tam přece přes noc dupal ježek.

    Věčné útěky z procházek za lovem králíků a honu srn. Zrovna ignorovaný povel, protože přece proti nám jde pes a tak se musí zkamarádit...

    

Tady nastaly otázky, jak Bertíka unavit a využít jeho energii. Tři roky jsem byla na internátě, tak se nic moc ani vymýšlet nedalo. Ve třetím ročníku střední školy, jsem skončila s internátem a do školy začala dojíždět, tudíž bylo více času věnovat se pejskům. Argo byl už dávno nemocný, takže nastaly krátké procházky a pro Berta to nebyl dostatečný pohyb. Kvůli jeho ztřeštěné a divoké povaze s ním nikdo nechtěl jezdit ani na kole, takže jeho talent nebyl zatím nikdy plně využitý.

 

Až jednou, v pátek v červnu 2012 jsme šli v Ratíškovicích do jedné hospody blízko rybníka a tam jsem potkala dvě kamarádky. Slovo dalo slovo, začali jsme u morčat, prý jestli nebudu mít mladé, ale Čikinka už bohužel zemřela. Věděla jsem že se obě agility věnují a taky jsem o klubu i něco slyšela. Zeptala jsem se jak se jim daří se psy a co Lucky dogs. Odpověď byla: "Dobré... Máš psa? Dodji!" Tak jsem se zamyslela... "Jo, mám dva, ale jeden je nemocný a druhý asi není na agi moc vhodný. Je to severský pes, tažný - samojed víš jak vypadá, ne?" "Žádný pes není na agility nevhodný. Zitra v 9 ráno máme trénink pro začátečníky, tak vem psa a dojdi. Vodítko, pamlsky nebo hračku a hlavně vodu. Nic víc zatím není potřeba a uvidíš."

 

Tak teda dobře. Druhý den ráno, v sobotu, jsem nachystala psa, vzala věci podle instrukcí a šlo se. Bylo horko, takže Bertík nebyl vůbec aktivní, spíš se mu nechtělo ani na procházku. První trénink byl hrozný. Bert líný, horko, hodinové přemlouvání do tunelu a jeho stará známá ignorace. Po pár trénincích se Bertík už začal těšit a pokaždé, když se Argo nechával doma, bylo jasné kam se jde. Za kamarádama. Jupí - dlouhý, pronikavý  štěkot.

 

Agility byl vždycky můj sen, proto jsem si chtěla pořídit border kolii, ale rodiče mi ji zatím nikdy nedovolili...Postupně můj sen opadal, protože mě nikdy nenapdalo, že se tento sport dá dělat i s tvrdohlavým psem určeným spíše pro zimní sporty. To jsem ale nevěděla, že když to psa baví, je schopen i nemožného... Myslím, že oba jsme si přišli na své a mě se pomalu ale jistě začínají plnit moje psí sny... :-)