Článek pro Samojed klub
Tak jsem se rozhodla nás trošku ukázat do světa a napsala jsem článek o nás a agility do zpravodaje pro Samojed klub ČR i SR. Něco jsem sesmolila a doufám, že se článek líbil. Zde si ho můžete přečíst a budu také moc ráda, když do knihy návštěv napíšete svůj názor, jelikož mám v plánu psát také články o závodech a podobně, moc mě Váš názor zajímá. :-)
Samojed a agility
Už dlouho jsem přemýšlela jak Berta zabavit, najít nějakou zábavu i mimo procházky. Ovšem samojedí spřežení jaksi s jedním samojedem moc nešlo (to jsem ještě nevěděla o koloběžkách, kolech a podobných moderních sportech se psy). Tak se ke mně jednoho dne dostalo, že je u nás v Ratíškovicích nově se rozjíždějící agility klub. Tam jsem měla jisté pochybnosti, že saňový pes přece nemůže skákat přes překážky, stejně jako není stavěný na obrany a stopy. Nicméně pár videí na internetu o samojedím agility jsem shlédla a k mému překvapení jich nebylo málo. To jsem ještě netušila, jak moc se musím obrnit trpělivostí. A tak jsme vyrazili na první trénink, který byl hrozný a málem mě odradil od dalšího pokračování. Dostat Berta do tunelu byl nadlidský výkon a donutit ho aby se chvilku soustředil na mne a ne na očuchávání okolí bylo nemožné. Ignorací mi jasně naznačoval svůj nezájem. Párkrát nakonec tunel proběhl, ale vidět ten jeho znuděný výraz pro mě bylo docela odstrašující a odrazující od dalšího tréninku. Trenérka nám ale řekla, že ze začátku má problém hodně psů, kteří vlastně celý svůj dosavadní život mimo procházky nic nedělali, ale po pár trénincích se to odbourá a všechny psy to nakonec začne bavit a že to nemám vzdávat. Jenomže samojed není jen tak nějaký pes a nebude přece dělat to, co mu přijde zbytečné a nudné.
Následovaly tedy další tréninky. Všechno bylo bohužel pořád stejné a Bertík pořád těžce ignoroval moji snahu donutit ho k práci. Jako odměny jsem používala párky, šunku, salám a cokoliv co by mu mohlo vonět a chutnat. Pro odměny si chodil sice rád, ale pořád mu chyběla ta radost, která má agility doprovázet. Tak jsem usoudila, že jeho tvrdohlavost a hrdost nikdy nezlomím a že závodit nikdy nebudeme. Myslím, že skákat přes nesmyslné překážky pro něj bylo ponižující, nebo alespoň se tak neustále tvářil. Z donucení a pro pamlsek vždycky zaběhl pár překážek, vzal si odměnu a nenuceně se vytratil k nějakému „voňavému“ trsu trávy nebo za nějakým psem ze cvičáku.
Uběhlo půl roku a náš klub Lucky dogs Ratíškovice pořádal závody. Všechny překážky jsme uměli, sice se Bertík po parkuru loudal, ale proč nepodpořit. Závody byly, jak jsem předpokládala katastrofální. Přemlouvání před každým tunelem, každou chvilku Bertík utekl někam pryč... Ale už tady si získal svůj malý fanklub.
Měsíc na to nastala zima a ten můj samojedí tvrdohlavý svěřenec se najednou začal na tréninky těšit. Pomalu začal na parkuru zrychlovat, až jsme se nestačili všichni divit a já ho pomalu přestala stíhat. Bez přemlouvání vlezl do tunelu, proběhl slalom a začal se tvářit jako profesionál. Samozřejmě jsem měla velkou radost a Bert taky po každém běhu byl veselejší a bylo na něm vidět, že ho to baví. Bylo úžasné vidět ho, jak se snaží a jak se konečně raduje z naší společné práce. Dokonce i na neoficiálních závodech jsme se párkrát umístili na stupních vítězů. Na konci září skoro rok po našich prvních závodech za námi přišla jedna slečna, která říkala, že viděla naše první závody a že jsme udělali opravdu obrovský kus práce, že jí nás dokonce bylo líto, jak to Berta nebavilo a dělal to jenom z donucení a můj zoufalý výraz také mluvil za vše. Ale prý to co jsme předvedli dnes, bylo úžasné a máme velkou naději dostat se mezi dobré závodníky. Několik agiliťáků už nás přemlouvalo, ať si uděláme výkonnostní průkaz a jezdíme i po oficiálních závodech a plníme zkoušky. Samojed na agility bude vždycky originální a takové zpestření. Tak po dlouhém rozebírání pro a proti jsem usoudila, že na jaro 2014 si o výkonnostní průkaz zažádám a uvidíme, jak se bude dařit.
Co mám ale na závodech nejraději je ta atmosféra a vzhledem k tomu, že spousta lidí samojeda nikdy neviděla, ani o něm neslyšela, tak jsme vždycky středem pozornosti, ale nejvíc si to užívá Bert. Hromady pamlsků od dětí a neustálé oťapkávání a mazlení – kdo by odolal... Nevím, zda má raději agility nebo tu chválu co se na něj ze všech stran hrne. Bert je vlastně takový malý vyděrač, co mu nezaplatím dobrůtkou to neudělá... Ale jsme spokojení, že nás to oba baví. Nyní zasvěcujeme naše nové štěňátko Frama od Račí studánky do tajů agility, ale minulost jakoby se opakovala a stejně jako s Bertem to vůbec není snadné. Ikdyž probíhá zatím jenom tunely, jeho vtipkování a probíhání tunelů z jiné strany než chci já, už začíná být vážně otravné.
Zdeňka Zemánková & Albert Sněhový zázrak